Saroléa

Saroléa | historie | sport a závody

Saroléa racer

Rychlá kola Saroléa

  • První sportovní úspěch Maison Saroléa zařídil Martin Fagard roku 1902 při Mistrovství Belgie na velodromu v Liege - Boverie. Následující rok rozšířila firma prodejní síť o Itálii a jeden z tam dodaných motocyklů, řízený Meffeistem, exceloval v Trotter de Milan. O velkou část vítězství před rokem 1914 se zasloužili jezdci jako Martin Fagard, Dewandre, Albert Sers (řečený Speeder), André (alias Démon Bruxellois), Charley či Dehaene. V náročných závodech Paris - Nice, Coupe de l’Express, Coupe Ravelli (1025 km v jedné etapě), Paris - Liege - Paris apod. končili zpravidla zlatí nebo alespoň na medailových pozicích. V roce 1913 dosáhl Charley rychlosti 108,7 km/h při Poháru Flamand.

    Saroléa 1907

    Sarolea 1903       Martin Fagard, 1914

  • Po první světové válce navázala firma v roce 1920 na úspěchy v oblíbeném závodě Paris - Liege - Paris. Martin Fagard získal v tomto a následujícím roku titul Championnat de Belgique. V roce 1923 dobyl Stobard vítězství v Grand Prix de Belgique...

    Saroléa GP 1923       Saroléa 1924

    Na prototypu vrchové pětistovky zdolal Vidal vrch Mont Theux rychlostí 105,36 km/h. Tradiční vítězství v závodě Liege - Paris - Liege se čtyřmi zlatými medailemi Stobarta, Mineura, Discryho a Vidala lze považovat skoro za samozřejmost, a takto by se ve výčtu úspěchů dalo dlouze pokračovat ... Motocykl Saroléa byl také jeden z několika strojů na kterých tou dobou začínal Tazio Nuvolari.

    V roce 1925 překvapivě vyhrál Circuit des Cretes doposud neznámý mladý a nadějný závodník, Robetr Grégoire. Jeho hvězda zazáří, avšak také pohasne v následujících letech pod křídly Saroléa.

    Saroléa, Formánek, reklama, 1923, 1924, 1925

    Přeskočme dlouhou řadu vítězství až do roku 1928, kdy se továrna stala zásluhou Claessence držitelem světového rekordu na 5 km průměrnou rychlostí 181,763 km/h. Pro rekordní jízdu byla použita pětistovka á colonnettes v její poslední verzi, s kompresním poměrem zvýšeným pro použití alkoholového paliva a rámem upraveným z 23U kvůli větší tuhosti.

    Saroléa rekord 1928

    Saroléa Vidal 1923       Saroléa Bandini 1925

    Během následujícího roku závodní oddělení pod vedením Arille Dorisa vylepšilo tovární stroje 23U, které tak získaly na rychlosti. Claessens v Poháru Flamand dosáhl rychlosti 179,100 km/h. V rychlostních závodech v Oostmalle překonal Grégoire belgický rekord na kilometr s pevným startem ve třídě 500 ccm rychlostí 137,500 km/h. Na T.T. 1929 dobyl na stroji Saroléa zlato pro svou zemi Švéd Carlson. Během celých dvacátých let vítězila továrna díky svým jezdcům jako Demeuter, Bonivert, Mineur, Vidal či Virgo v mnohých závodech, a to i nad anglickými či italskými motocykly.

  • Sportovní stroj pro sezonu 1930 byl typ 30R (Racing) nebo 30C (Championat), což jsou v základu různě „vytuněné“ modely 24U. V následující sezóně vítězil 31C, nyní již se šikmým válcem, avšak na rozdíl od sériových modelů zůstala u závodních provedení (i v dalších letech) zásoba oleje vždy v separátní nádržce pod sedlem. Na tomto modelu se Grégoire stal Mistrem Belgie.

    Saroléa Tour de France 1931

    Saroléa DT 1931       Saroléa Monotube

    První plochodrážní speciál vznikl v roce 1931. Model 31DT (Dirt Track) měl v podstatě vzhled dnešních plochodrážních motocyklů. Bez brzd, s převodovkou se stálým převodem, malou nádrží na 3 litry a jednou stupačkou. Drobnou pozoruhodností je montáž přední vidlice typu Druid z posledních sériových podrámovek, ale přetočené o 180 st.

    Roku 1933 továrna tradičně s úspěchem absolvovala Coupe de la Meuse, zastoupená Poncinem (solo) a Mariettem (side). O nejdůležitější událost se však postaral Robert Grégoire uvedením nového GP modelu, nazvaného Monotube. Pojmenování bylo odvozeno od inovovaného provedení hlavy válce, opatřené nyní pouze jedním mohutným výfukem. Předchozí závodní „dvoulaufy“ měly totiž poněkud nehezké sklony k praskání hlav právě mezi vyústěním obou výfuků.

    Saroléa Monotube 1936

    Pětistovka se stále tradičními rozměry 80,5 x 90 mm zaujme na první pohled bohatě žebrovaným válcem. Tovární stroje měly hořčíkové kartery, pro soukromé jezdce hliníkové. Můstky vahadel z duralu, ventily s vlásenkovými pery. Výkon se vyšplhal na 40 k při 6000 ot/min (v budoucích letech ještě stoupnul) a při použití alkoholového paliva umožňoval dosahovat rychlostí nad 180 km/h. Od roku 1935 byla Monotube dodávána jak v provedení Course, tak Racing. Tedy o trochu měně „agresivní“, osazená převodovkou Saroléa se závodními poměry, ale především obvyklým příslušenstvím sériových strojů.

    Při GP Belgie 1934., v boji o další titul Mistra Belgie, dostal Gregoire. při dešti na kluzké trati v plné rychlosti smyk a na místě zemřel. Tovární družstvo otřesené smrtí svého špičkového jezdce odstoupilo ze závodu. Pro GP Francie pokřtila továrna Monotube jako Saroléa - Grégoire. Ty pak nadále excelovaly na závodních drahách. Na velkých nádržích nesly hrdý nápis Champion de Belgique 1931, 1932, 1933. V prosinci 1934 jezdci Monneret, Wech a Cuny překonali v Montlhéry tři rychlostní rekordy (6 hodin, 7 hodin a 1000km) rychlostí téměř 170 km/h.

    Saroléa Monotube, Marcel Bruck, Burquel

  • Pro sezónu 1935 zůstal jediný tovární jezdec, a to loni přijatý Gilbert De Rudder, řečený Grizzly. Antonie Lambert se zabil a Félix Poncin po neshodách s Fagardem přešel k firmě Gillet. Koncem sezóny 8. září na Velké ceně Španělska získala fa Saroléa druhé místo zásluhou Corry - a to jak v třistapadesátkách, tak v půllitrech. Drobnou zajímavostí je, že Corra jel závod v bílých rukavicích, aby se odlišil od jiného jezdce na Monotube. V roce 1936 se Grizzly stal Mistrem Belgie a vítězem několika Velkých cen (GP Defoin, GP des Frontieres, GP Moto Club de France).

    Cora, 1936, Saroléa Monotube 500       Saroléa Monotube

    Saroléa Monotube

    V roce 1937 u Maison Saroléa vyvinuli závodní OHC prototyp s královským hřídelem, označený ACT. Motorů bylo vyrobeno jen několik exemplářů, a to ve všech třech kubaturách (350, 500 a 600 ccm). Ve Spa - Francorchamps úspěšně debutoval nový dvouválec F.N., ale značnou pozornost přitahoval ACT 350, který svým výkonem 30 k při 7000 ot/min „fenám“ velmi zatápěl. Byl to jeden z nejhezčích závodních motocyklů konce třicátých let. (ACT vybavené teleskopy a zadním pérováním se ještě objevily po válce na různých GP.) Továrna Saroléa pošesté získala titul Champion de Belgique (1902, 1931, 1932, 1933, 1936, 1937).

    Saroléa ACT

    Zásluhou Grizzlyho a Jacquese Ickxe začala továrna od roku 1937 sbírat vavříny i v nedávno vzniklém motokrosu. První stroje byly směsicí součástek ze sériových SV motocyklů, záhy však spodové šestistovky nahradily upravené Monotube 500. Od počátků disciplíny si ji Grizzly oblíbil a pravidelně vítězil na všech motokrosových tratích. Krom toho nadále sbíral zlato na GP okruzích.

    Grizzly, Saroléa ACT, OHC, 1937       Saroléa Cross 1945, Grizzly, de Rudder

    Puttemans, Saroléa ACT       Saroléa Monotube

  • První poválečná závodní sezóna začala pro továrnu Saroléa v roce 1946. Grizzly opět zvítězil ve GP de la Cambre a v GP des Frontieres de Chimay ve třídě 350 ccm na modernizované ACT. První poválečný motokros v Herentals vyhrál Roger Laurent. V říjnu 1948 v l’Etoile du Hainaut zvítězil v celkové klasifikaci Nic Jansen a Pierre Strasse skončil druhý. Pro Saroléa to představovalo začátek velkých poválečných motokrosových úspěchů.

    Mimo úspěchy v terénu překonalo francouzsko - belgické družstvo v Montlhéry 25. ledna 1949 rekord na dvě hodiny pro 350 ccm se sidecarem. Posádka Francoise - Vanderschrick dokázala průměrem 124,10 km/h, že předválečné Monotube byly stále na výši. ACT upravený pro motokros skončil pod vedením Nica Jansena druhý na mezinárodních závodech v Anglii. Tato sezóna byla pro značku více než uspokojivá. V motokrosu dosáhli Jansen, Guilly a Meert třech titulů Mistra Belgie a vítězství ve více než 60 závodech.

    V roce 1950 se Brassine stal Mistrem Francie, Rietman Holandska a Meunier Belgie. Inovovaný krosový stroj měl premiéru na říjnovém salónu v Paříži roku 1952. Hlavní změnu představovalo vylepšené zadní pérování s hydraulickým systémem Girling. Od roku 1949, kdy vyšel první model tohoto speciálu, do roku 1952 bylo vyrobeno 102 strojů, přičemž 26 jich šlo na vývoz. O rok později dostaly motokrosové stroje rám s kývačkou. Závodní stáj Saroléa s ním získala v této sezoně třicet vítězství, především zásluhou jezdců Baetena, Jansena, Van Heuverswijna, Spirouxe či Fige.

    Saroléa Monotube

    Saroléa Cross 1954, René Baeten       Saroléa cross 1950

    Saroléa ACT OHC, Alfons Corthout       Saroléa cross Atlantic

    Krosový model 1954 byl značně přepracován. I v zde se odrazil předstih, který belgičtí konstruktéři v této oblasti zaznamenali. Byl to poslední čistokrevný závodní motocykl zkonstruovaný firmou Saroléa, ale nepodařilo se mu uchytit na okruzích. Nejen kvůli stále silnější konkurenci, ale především pro nedostatek financí.

    Až do roku 1955 měly krosové motocykly původ v předválečné Monotube. Na Velké ceně Belgie v srpnu 1955 se však objevil dvouválec Atlantic. Ačkoliv prototyp byl rychlý a dobře ovladatelný, do bojů o čelní místa už nijak zásadně nezasáhl a po dvou letech v tichosti zmizel. Soumrak světoznámé značky se blížil...