Saroléa | historie | Uher & Strommer v Africe
Piky - Piky malamo mingy
-
Hovoříme-li o „českých“ Saroléa, nelze nevzpomenout dobrodružnou cestu dvou Čechoslováků, pánů F. W. Uhera a F. C. Strommera, dlouhou 25 tisíc kilometrů. Jejich jízda střední Afrikou z Konga do Prahy, kraji mnohdy motocyklem ještě neprojetými, znamenala v roce 1929 senzaci a jejich malou spodovou třistapadesátku dokonce vystavovali na Pařížském autosalonu. Byl to do té doby jeden z největších motocyklových výkonů, o to cennější, že jej pouze s jedním strojem docílili soukromí jezdci. Kvalitní výrobek renomované belgické firmy nezklamal, a tak nejenže pánové šťastně dorazili do Vinohradské 7, ale hlavně mohli svých zážitků sepsat pro budoucí ctitele značky.
„Břeh řeky Oubanqui v Mongumba, kam dopravil nás z Libenge motorový člun, není nejpříznivější pro přistání, tím méně k vylodění motocyklu. Podařilo se nám však oboje, ovšem s nemalou námahou. Domorodci, neznalí zacházení s „Piky - Piky“ (tak oni motocyklu říkají), na rozkaz „kamata“ (chop se) ochotně se pokoušejí za kabel nebo za drát v kole stroj vyzvednouti. Nemohli jsme však riskovati poškození prvého ani druhého a proto spojili jsme vlastní úsilí a podařilo se nám motocykl vyloditi.
První křest pro naši Saroléu 3,5 HP byl málo lákavý. Administrační budova, kde jsme nuceni dáti prozkoumati a potvrditi své průkazní listiny, vysmívala se nám škodolibě vysoko nad námi. Cesta od břehu vedla přímo do krkolomného vrchu, takže naděje na výstup byla prašpatná. Odstartovali jsme na plný plyn. Cesta, porostlá travou, zaviňovala stálý smyk, jen tu a tam kameny umožňovaly záběr kola. V několika posledních metrech jest vrch tak strmý, že nám hrozil nedobrovolný kotrmelec. Než Saroléa, jakoby tušila naše zděšení a byla si vědoma, že zástup černochů, obdivující naši akrobacii, jest zvědav na výsledek, vyvinula enormní sílu, takže pokus se zdařil a my šťastně stanuli před budovou. Černoši, pozorující celý výstup, zprvu nedůvěřivě, nadšeni výkonem našeho motorku, divým řevem dávali najevo svůj obdiv a chválili motocykl slovy: „Piky - Piky malamo mingy, malamo mingy“ (asi jako naše velmi dobře) ...“Hrdinnou „Sáru“ typu 25M zakoupili v Kinchasa u Porugalce Noqueiry, zástupce Saroléa pro Kongo. První jízda začala po siestě kolem třetí hodiny odpolední. Trvala tři hodiny, za které ujeli 182 km, po cestě „prostředně dobré, vedoucí pustým lesem palem olejových“. Pak již nemohou překvapit takové lahůdky jako jízda tropickou bouří, přenášení motocyklu přes rozbouřené řeky, či cestování v noci jen za svitu luny. Když byla silnice dobrá (dnes by ji tak našinec asi těžko označil) urazili v tandemu a s bagáží 387 km za necelých pět hodin. Průměr 77,4 km/h - nepochopitelné! Maximální rychlost tohoto stroje výrobce uvádí 85 km/h.
„Z Irumu pokračovali jsme za stálých dešťů. Bahno silnice lepilo se na kola motocyklu i na stroj a zabraňovalo otáčení kol. Mnohokráte za den musili jsme je odstraňovati, což dělo se za pustého klení ve všech jazycích, jež jsme ovládali.“ Tato citace vydá za sáhodlouhý popis cesty Afrikou v období dešťů. Následně bylo nutné překonat horu Kabasha s „drobnou“ výškou 3200 m. Motorku rozebrali na čtyři kusy a deset černochů za společnosti much tse-tse ji přeneslo až k nejbližší cestě. Za to se jim dostalo odměny poprvé v životě spatřit nastartovaný motocykl, což ti nevděčníci neocenili a po prvních výbuších motoru kvapem, možno říci až panicky, prchli zpět do hor. Okolo jezera Tanganika rychlost klesla, 300 km si vyžádalo plných osm dní. Nu, tam to tedy muselo vypadat! Z Albertvile vedla pouze železnice. Po pešunku se na dvojku jet dalo, avšak mosty byly stavěny jen jako podpora pro koleje, bez pražců či jakékoliv výplně. Znamenalo to vypustit vzduch z pneumatik, balancovat s motocyklem nad propastí po jedné koleji jako provazochodci, za mostem napumpovat kola a drkotat dalších pár kilometrů na dvojku k podobné kratochvíli.
Přišel písek. Že do něj motocykl zapadával, nepřekvapilo. Leč neblaze působil na řetězová kola a řetěz. Na opravu přetrženého řetězu stačil hřebík a kolečko páni dobrodruzi vlastnoručně vypilovali z jakéhosi kusu železa. S takto vyspraveným strojem, jenž už začal pociťovat následky prožitých útrap, vydali se do pustých oblastí spavé nemoci. Drsná jízda šťastně skončila v Leopoldvile, kde fungovala civilizace, a kde stroj obdržel nutný servis.
Smělý plán pokračovat do Evropy přejetím Sahary byl i na tehdejší úřady příliš. Jízdu s pouhým jedním slabým motocyklem zakázaly. Navíc předpokládaným směrem cesty právě probíhala nějaká revoluce - jak je ostatně v těchto krajích dodnes zvykem. Znechuceni museli naši hrdinové pokračovat v cestě lodí. Aby si takové příkoří vynahradili, vzali to po vylodění oklikou přes Nigérii. Tady byly cesty, až na pár písečných výjimek, v lepším stavu, ale teplota dosahovala 60 st.C. Benzín se vytěkal dřív, než se vůbec přiblížil ke karburátoru. Nádrž a kanystry museli chladit drahocennou vodou.
Do Dakaru motor mele z posledního, ale stále se točí. Odtud lodí do Casablanky. Zde se díky místnímu zástupci dostalo stroji náležité péče a byl připraven na závěrečný finiš do Evropy. Drobná zastávka v Herstalu a pak až ve Vršovicích, kde odvážné cestovatele přivítali s náležitou slávou.
(Kompletní cestopis nalezne P. T. čtenář v sekci ke stažení)
