Prolog

• Jak jsem se k motocyklům Saroléa dostal? Nu, to budeme muset jít v čase hodně zpět. V dávných dobách, kdy vůz Škoda 100 byl nedostižným ideálem každého socialisticky smýšlejícího řidiče, navštívil můj otec staršího gentlemana, nabízejícího cosi na inzerát. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že pán je Jan Formánek, jenž po svém bratru Jiřím přebral roku 1930 zastoupení značek Saroléa a Velocette, které provozoval až do jednoho trudného zimního dne, kdy mrazem vše zrudlo. Leč i po čtvrt století měl stále přehled o svých bývalých ovečkách, a když prý si táta hraje s těmi starými auty, nechtěl by i motocykl? Pravda, táta moc na motorky nebyl, ale vložila se do toho matka, že ona by na mašině jezdit chtěla. Pak už vše mělo klasický průběh - z jedné saroléa byly zakrátko tři, nebo dokonce čtyři.

  

• Saroléa 24U

  Zrenovovat se povedlo pouze jeden a půl stroje. Ten jeden byl fantastický typ 24U, vrchová pětistovka Super Sport se dvěma výfuky, senzace roku 1929. Dochoval se ve vzácně původním a hlavně kompletním stavu. Dnes bychom takový motocykl jen přeleštili Tempem, jenže byla jiná doba a jiný pohled na veterány. Musely mít perfektní lak a chrom. Pročež se jich dostalo i tomuto půllitru. Když bylo hotovo, změnila se situace u nás doma a z ježdění na motorce jaksi sešlo. Vše s méně než čtyřmi koly šlo postupně z domu. Nikoho vůbec nenapadlo, že ten malý chlapeček jednou vyroste a třeba by rád jezdil na motocyklu. Ach jo... Nejvíc mne mrzí ten Super Sport 24U. Taková krásná mašina! Táta ji v roce 1978 prodal do NTM. Když si představím, jak jsem tuhle „Sardel“ mohl mít v garáži, s láskou o ni pečovat a svižně prohánět... Škoda slov!

  

       

       

       

  

• Saroléa 25M

  Oním napůl zrenovovaným motocyklem Saroléa byl typ 25M, nejslabší a „nejobyčejnější“ ze všech, které u nás doma přebývaly. Spodová třistapadesátka, „prvotřídní stroj pro trvalé, každodenní použití“, z roku 1928. Když jsem zkraje devadesátých let proháněl motokola Cúcciolo, seznal jsem, že na delší cestování byl by přeci jen vhodnější dospělý stroj. Anžto měl jsem v hlavě odmalička zakódováno „motocykl = Saroléa“, začal jsem se pídit po osudech „našich“ motorek. Všechny byly beznadějně nedostupné, až na tu malinkatou třiapůlku. Měl jsem docela kliku, protože majitel se ji zrovna rozhodl vyvézt do Reichu. Jak se v devadesátkách často stávalo, zaslepila jej vidina Říšské Marky. Jistě, prodá mně ten motocykl, ale za cenu obvyklou na západních trzích. Za „tvrdé“, pochopitelně! Psal se rok 1991, já zrovna kroutil civilku a vycházelo mně štědré „kapesné“ od nemocnice zhruba na desetikorunu na den. Už ani nevím, co všechno jsem prodal. Padlo motokolo Sachs, pak spoření, které mně celý život platila matka, a ještě musel něco přidat. Když se dnes dívám zpět, vážně nechápu, jak jsem ty prachy dokázal dát dohromady. Byly prázdniny, kurz vylétl k nebesům a já odevzdaně vstoupil do wechselstube. Pár dní poté jsem se stal hrdým majitelem motocyklu Saroléa 25M.

  

       

  

  Stroj samozřejmě zůstal v takovém stavu, v jakém jej táta před zhruba patnácti lety prodal. Jediné, co se změnilo, byla cena. V záchvatu prvotního nadšení jsem motorku nějak poskládal a netrvalo dlouho, brázdil jsem důstojně české silnice. Zároveň začal pátrat po historii značky Saroléa, po jejím zastoupení u nás a vůbec zajímat se o vše, co s ní souvisí. Což bylo poměrně těžké, neboť dostupných informací je u nás žalostně málo. Co jsem však zjistil velmi záhy, byl fakt, že „Sardel“ nutně potřebuje ozdravnou kůru. Také ji někdy kolem roku 1996 dostala. (Mimochodem, přezdívka „Sardel“, odvozená, jak jinak, od Saroléa, se nabízela sama. Bylo pro mne milým překvapením, když jsem později v dobovém tisku našel stejné lidové pojmenování pro tyto motocykly, společně s druhou variantou „Sára“.) Renovace nevydržela dlouho. Dne 8. 8. 1998 v 18:00 (proklaté osmičky!) mne kousek od domova, při cestě ze závodu Kutná Hora–Kaňk, sestřelil „mladý smělý idiot“© na chopperu Yamaha. Od té doby vím, že nejhorší není srážka s blbcem, nýbrž srážka s blbcem na yamaze. Já se plazil čtrnáct dní po chirurgii, ale „Sardel“ se z toho vzpamatovala až po dvou letech.

  

       

       

  

  Pár saison jsme spolu zase odjeli, až do příchodu „řemenové Sardele“ (viz níže). Od prvního okamžiku bylo jasné, že její renovace bude poněkud náročná, a to jak stran práce, tak bohužel i financí. S těžkým srdcem uzrálo rozhodnutí o nutné změně majitele třistapadesátky. Kamarád tehdy postavil malé soukromé museum a tlačil na mne, ať mu ji prodám. Vypadalo to jako docela dobrý nápad, a tak jsem jeho nátlaku podlehl. Jenže za půl roku motocykl, k mojí nelibosti, prodal zase dál.

  29. říjen 2023: Sardel No. 1 je zpět!

  Když se v říjnu 2023 objevila v inzerci, skanula mně dojetím slza. Anžto požadovaná částka byla značně přemrštěná, koupi jsem ihned zavrhl. Tu vstoupila na scénu má drahá choť, důrazně řkouc, že motorku zkrátka musíme pořídit. Diskuse se nepřipouští. Jestli to neudělám, do konce života budu litovat! Co tedy zbývalo, nežli poslechnout? Osmadvacátého října jsme oslavili výročí svatby a den poté hurá na druhý konec republiky vyzvednout moji první lásku. Zaplakal jsem hned dvakráte. Jednak štěstím ze shledání po dvaceti letech, jednak nad stavem, v jakém se nacházela. Moc péče se jí tedy nedostávalo.

  Sardel No. 1 v časopisu Motor Journal 2/2024

  

• Saroléa 22F

  V roce 2003 mně byla třistapadesátka „malá“ a začal se poohlížet po půllitru. Chtěl jsem především 24U, ale vždy jsem také pokukoval po posledních řemenových modelech z počátku dvacátých let. Super Sporty byly zrovna beznadějně vyprodány, a kdy přijde další zboží, věděly snad jen hvězdy, avšak na jaře 2004 jsem objevil v jižních Čechách vrak něčeho o pár let staršího. Po dlouhém váhání, zda takovou výzvu vůbec přijmout, zvítězila ctižádost. Co jsem přivezl domů, nebylo vůbec jasné. Jistě, šlo o „moji“ značku, ovšem jaký typ?! Po odstranění všeho nepatřičného z těch pár žalostných kousků železa nezbylo už takřka nic a já se ponořil do studia svého archivu, který za ty roky celkem slušně narostl. Po vynoření jsem šťastně oznámil světu, že náhoda tomu chtěla a mám řemenový motocykl.

  

       

  

  V roce 2002 jsem dostavěl z vraku BSA r. v. 1929 a zařekl se, že už žádnou trosku domů nechci. Pročež tu teď byla ta největší zoufalost, jaká se dala sehnat! Při vší skromnosti jsem si takřka jist, že ten motocykl čekal na mne. Nejspíš jen málokdo měl ty znalosti, aby věděl, jak vlastně má vypadat a rovněž byl natolik úchylný, abych se do tak šíleného experimentu pustil. V tom úsilí mně pomohla i jedna sázka. Tou dobou nás bylo víc, kteří jsme si pořídili něco „nového starého“. Abychom podpořili svoji motivaci k dokončení renovace, vsadilo se nás asi deset, že koncem října 2005, na ukončení sezóny v Solvayových lomech, přijedeme se svými čerstvě zrenovovanými stroji. Myšlenka bezesporu vynikající, drobný problém vidím v tom, co bylo penále za nesplnění závazku. Láhev dvanáctileté whisky. Mám neblahé tušení, že prohra byla pro ostatní větším lákadlem. Nakonec jsem byl jediný, kdo (sice s odřenýma ušima) svému slovu dostál. Většího uznání by zřejmě došlo, kdybych místo s motocyklem přijel s flaškou. Přesto jich tam byla desítka a do půl hodiny po vyhlášení výsledků byli všichni na šrot.

  Dlouhozdvihová pětsetpadesátka má pružný kultivovaný chod a velkou sílu v tahu. Umí jet tak, že lze počítat jednotlivé výbuchy, ale po „otevření“ se pěkně vrtí. A vrtět se umí, čehož dokladem jsou opakovaná vítězství ve stíhacím závodě na klopeném plzeňském Ovále. Můj oblíbený podnik. Velká škoda, že už se nejezdí. Nejenže akce značně vyčnívala nad ostatní v kalendáři, kteréž jsou víceméně jak přes kopírák, avšak duch dávných časů zde byl silně přítomen.

       

       

  Úžasný je pohon řemenem. Do té doby jsem neměl tu čest jezdit s řemenovým motocyklem a náramně mile překvapil měkkým záběrem. Horší je to s brzdami. O žertovném zařízení vepředu se sotva dá mluvit jako o brzdě a špalík vzadu také nic moc. Zkoušel jsem různé materiály, stále nejsem spokojen. Sice již vykazuje činnost vzdáleně připomínající brzdění, k prudkému „šlajfování“ má stále daleko. Přiznejme si, že úsilí tehdejších konstruktérů směřovalo především k tomu, aby motocykl jel, než aby se dal zastavit. Nějaký ten strom se vždy našel. Možná jen na brzdy kladu moc náročné moderní požadavky.

  O bližším osudu tohoto konkrétního stroje není nic známo. Dle výrobního čísla byl patrně vyroben až na podzim roku 1923. Nakonec skončil značně zubožený ve starém železe. Zachránil jej jeden jihočeský sběratel, jemuž se však nedostávalo sil na renovaci, a tak mně na jaře roku 2004 vrak prodal. V neposlední řadě je nutné zdůraznit, že tento silostroj výborně posloužil jako svatební a odvezl jsem si na něm nevěstu od oltáře.

  

  

• Saroléa 33T

  Na jaře 2013 přibyla Saroléa 33T, 600 ccm SV z roku 1933, v poněkud instantní formě. Bohužel, motocykl byl napaden (pseudo)renovátorem - kutilem. Pokusil jsem se zachovat originalitu, jak to jen šlo, a nesmyslně „orenovované“ díly vrátit do patiny.

  

  Zcela rozebraná šetistovka Saroléa 33T se objevila koncem února na Aukru. Nedokážu přesně popsat onen pocit, který se mne zmocnil poté, co jsem uviděl inzertní fotografie. Hned jsem věděl, že už se dlouho známe. Jistě jsem reinkarnací původního majitele, uvěřil bych, být buddhistou. Tím sice nejsem, přesto vyhrát aukci bylo otázkou cti a morální povinností. Musím poděkovat své choti, která nejenže „neprudila“, nýbrž mne dokonce nabádala, abych se nebál přihazovat, neboť takový motocykl nutně potřebujeme do domácnosti!

  V předchozích letech se, pravda, v inzerci objevilo několik motocyklů Saroléa, ale žádný na mne takto nezapůsobil. Spíše nežli vyšším duchovnem bylo to dáno stavem nabízených strojů a stavem peněženky. Tentokrát se oboje zcela nečekaně setkalo ve vyrovnané konstelaci. (Takže přeci jen nějaká karma?) „Instantní Sardel“ (tahle přezdívka jí už zůstala), ač se na ni zpočátku mnozí dívali poněkud pohrdlivě, ukázala se vskutku povedenou koupí. Pomineme-li nesmyslné opískování rámu a blatníků, které se snad podařilo „vrátit v čase zpět“, mají ostatní díly, vč. chromu, úžasnou patinu. Naštěstí, ač byl stroj rozebrán na atomy, nic se neztratilo. Fascinující je třeba 95% dochovanost původních šroubů a matic.

       

       

       

       

  „Instantní Sardel“ mile překvapila i po technické stránce. Původní majitel se o ni evidentně dobře staral, udělal pár standardních oprav, jednu větší generálku, drobná dobová vylepšení, hlavně však neprovedl žádný socialistický tuning! Podle originální SPZ odstavil motocykl z provozu před rokem 1964. Na motoru bylo po půl století nutné pouze důkladné vyčištění, překroužkování, zabroušení ventilů, přetěsnění ... v podstatě jen běžná údržba!

  Jízdní vlastnosti se ukázaly nad očekávání příznivé a plně vyhovují důvodu, pro jaký jsme motocykl pořídili: pohodová cestovní jízda ve dvou. Žádné trhání rychlostních rekordů, ale také žádné zadýchávání v kopcích. Motocykl Saroléa 33T, resp. jeho novější verzi, testovali v časopise „Oldtimer praxis“ v polovině devadesátých let. Článek vyšel pod názvem „Touren hammer“, což je dosti výstižné. Charakter motoru je poněkud „traktoroidní“, bez nežádoucích vibrací, má veliký kroutící moment v nízkých otáčkách, zároveň příjemně akceleruje. Motor je pružný, třístupňová převodovka naprosto dostačující.

  Článek o restaurování „Instantní Sardele“ vyšel na motorkáři.cz

  

• Saroléa 32U

  Dvoutaktní „Koťátko“ z roku 1932

  Historie dvoutaktních Saroléa v Československu je poněkud tajemná. V krizových třicátých letech s téměř 100% dovozovým clem bylo skoro nemožné prodat zde malý dvoutakt. Není mně známo, zda byl do RČs dovezen nějaký dvoutakt Saroléa. Nejsou žádné dokumenty, fotografie... Na druhou stranu, v Motor Revue vyšel článek popisující Saro dvoutakty a mám ceník pro rok 1934, kde jsou uvedeny modely U a UL. Jestliže gen. zástupce Formánek po dva roky nabízel dvoutakty, lze předpokládat, že alespoň jeden či dva kousky prodat musel.

  

  Z tohoto důvodu jsem se mnoho let snažil dostat dvoutaktní Saroléa do ČR. Také pro porovnání s čsl. dvoutakty. Po šestaosmdesáti letech je (opět?) v Praze! Koupeno v Belgii v únoru 2018. Výrobní číslo 1564 naznačuje, že by se mělo jednat o v pořadí 64 vyrobenou dvoutaktní Saroléa.

  Předsevzetí dokončit renovaci do konce roku 2018 se podařilo splnit s odřenýma ušima. První fotografie Koťátka s novým kožíškem vznikly 28. prosince. Důvodem byl jednak úpadek řemesel, kdy např. klikovka čekala na repasi deset měsíců (a to si ještě mohu gratulovat, jak se to povedlo takhle rychle a hlavně kvalitně), jednak výchozí stav. Doposud jsem se domníval, že český kutil je naprostá špička ve svém oboru, přesto na zvěrstva, která dokáže napáchat kutil belgický, na ty vskutku nemá!

       

  

       

  Než Koťátko dospělo v divokou šelmičku, trvalo pár let. Po renovaci sice motor zavrněl, byl však prost jakékoliv síly. Trochu svérázná koncepce s litinovým pístem vyžadovala kupř. výrobu modelu a odlití nového pístu ze speciální litiny. Původní karburátor Amal odmítal připravovat vyváženou krmi pro mlsný jazýček ocelového zvířátka. Tyto a další strasti popisuje níže uvedený článek. Za plně vychované bylo možné Koťátko prohlásit až na konci léta 2023. P. T. publikum mělo tu čest obdivovat jej na zámku v Dobřichovicích či v ostrém úprku do kopce soběšického. Nejčastěji je však využíváno coby scooter pro jízdy do místní vinotéky.

  Medailonek „Devadesátileté koťátko“ vyšel na motorkáři.cz

  

• Saroléa 24U

  vol. 2

  Desítky let jsem se snažil získat další Saroléa 24U, leč marně. Už jsem byl smířen s tím, že mně nebude dáno. Jenže přehoupla se padesátka a cestou k šestému křížku mně to došlo - nemít 24U je životní prohra! Začalo usilovné pátrání, až se nakonec zadařilo. O téhle motorce jsem věděl nějakých 30 let a nyní uzrál čas, kdy byla na prodej. V létě 2023. Zrovna když jsme si užívali dovolenou. Tím vagace skončily a mazal jsem pro „projekt“.

  

  „Project“ je úžasný veteránský „newspeak“. Ono totiž „předražený šrot“ neznělo by tak hrdě, ačkoliv přesně tohle je nejvýstižnější. Bonhams a jiné slavné aukční síně nabízejí „exklusivní projekty“, což v jádru není nic jiného než odpadky, vyřazený šrot, z poloviny silně poškozený, z poloviny z jiných typů (samozřejmě také zničený) a z třetí poloviny chybějící, vše za exklusivní cenu značně připomínající drahotu. Právě tenhle vrak je dokonalý příklad „projektu“. Chtíči však neporučíš.

  Než motocykl prvně zaburácel, bylo nutno překonat mnohých překážek, často až s absurdní pointou. Na grandiosní román zde není dostatek prostoru. P. T. čtenáře toužícího po veselých příhodách z renovace si dovolím upozornit na níže uvedený odkaz.

       

  

       

       

  

  Když táta v roce 1978 dával svou 24U do NTM, posadil mne, coby šestiletého špunta, do sedla a cvakl fotku. Pořídit aktuální byla snad až povinnost. Společně s mojí ctěnou sestrou jsme pečlivým studiem několika málo dochovaných „dobových“ fotografií nalezli „na centimetr“ přesné místo, kde stál motocykl před skorem půl stoletím. Zbývalo jen naaranžovat co nejpodobnější scénu. Slavnostní uvedení do společnosti proběhlo za účasti vybraných hostí na Křivonosce v pátek 9. května 2025. Životní mety dosaženo!

  Saroléa 24U „Question d‘honneur“, článek v časopisu Motor Journal 7/2025

  

  

© Vojtěch Švarc. All rights reserved. Created & customized in 2014. Design by templated.co.

Saroléa

motos